www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek




21. srpen 2010



21.08.2010 (22:10)
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 162 kB)Masarykův most v Kolíně dne 21. srpna 1968
Napřed krátké zamyšlení nad rokem i srpnem 1968. V pátek 21. srpna 2010 uplynulo již 42 let od invaze armád pěti států Varšavské smlouvy do tehdejší Československé replika väska socialistické republiky. Každoročně se jedná o významné výročí a nepochybně též o historicky závažnou událost, znamenající konec tzv. demokratizačního a obrodného procesu po zasedání tehdejšího Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) v lednu 1968. Pražské jaro roku 1968 nabývalo nejrůznějších podob, tvarů, nadějí a zklamání již v průběhu onoho osudného roku i v průběhu let dalších a laserpointer stark hlavně pak po 17. listopadu roku 1989. A právě posledních 20 let opravdové a skutečné svobody a demokracie, která se všemi svými klady a zápory provází náš každodenní život, postavilo tehdejší události do té nejsprávnější polohy, do nejsprávnějšího světla. Dnes je snad všem rozumně uvažujícím lidem zcela jasné, že svoboda a demokracie prvních osmi měsíců roku 1968 byla jen slabým – komunisty řízeným odvarem těchto základních atributů života normální lidské společnosti. Pamatuje si snad někdo na to, že by vedle KSČ a ji přisluhujícím stranám v tzv. Národní frontě, existovala jiná politická strana? Že by snad byly možné svobodné volby? Vždyť naprostá většina tehdejší společnosti neměla po 20 letech komunistické vlády, v prvé polovině 50. let pak hrůzovlády a teroru, ani ponětí o tom, co to vlastně svobodné volby jsou. Že by byl možný jiný, než komunistický světový názor? Tehdy existující KAN – Klub angažovaných nestraníků, to byl skutečně jen lehce diskusní klub, žádná politická strana. Hysterickým pokřikem a absolutním zákazem skončily i tehdejší slabé pokusy o obnovení sociální demokracie. Co jiného bylo konečně možné očekávat od lidí, pozdějších velezrádců, kteří tehdy stáli v čele naší republiky, v čele onoho obrodného a demokratizačního procesu?

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 94 kB)Alexandr Dubček v r. 1968
Byli to: první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, naivní a někdy i plačící idealista, věřící snad až do konce svého života v to, že komunismus je reformovatelný. Prezident republiky, armádní generál Ludvík Svoboda, lokajský přisluhovač kremelských komunistů již z dob 2. světové války, osoba významně se podílející na komunistickém puči v únoru roku 1948. Předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, taktéž školený stranický kádr, který se až tragicky zapsal do poválečné historie naší republiky, když při květnovém pražském povstání v roce 1945 zastupoval v tehdejší České národní radě komunistickou stranu. Zde v duchu Gottwaldových instrukcí tvrdě bránil jakémukoliv jednání o možném postupu amerických tanků z Plzně a Rokycan do Prahy. Prahu tehdy prostě musela osvobodit nebo do ní za každou cenu jako první vstoupit Rudá armáda. Předseda vlády Oldřich Černík, profesionální komunistický funkcionář, v 50. letech předseda Krajského národního výboru v Ostravě. Samolibost a cynismus tohoto člověka a současně i slabost demokratického systému vyjadřuje popuzující skutečnost, že on, nepochybný velezrádce, má hrob na vyšehradském Slavíně, místě věčného odpočinku největších postav naší historie. Velezrady se všichni výše jmenovaní dopustili nade vší pochybnost tím, že už v srpnu 1968 podepsali tzv. moskevské protokoly, nemluvě o dalších zákonech a opatřeních akceptovaných a podepsaných Alexandrem Dubečkem, Ludvíkem Svobodou a Oldřichem Černíkem v době do dubna roku 1969. Jediným člověkem z vrcholné komunistické sestavy roku 1968, který se zachoval tak, jak měl, byl tehdejší předseda Národní fronty, MUDr. František Kriegel. On jediný nepodepsal výše zmíněné moskevské protokoly a nepodílel se na ničem, co následovalo po srpnu 1968. Budiž mu za to odpuštěno mnohé, ne-li celá jeho komunistická minulost.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 350 kB)Parte Miroslava Beránka
Tak tedy již v pátek 20. a v sobotu 21. srpna si i v Kolíně připomněli někteří lidé další výročí vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a jeho Rudou armádou do tehdejšího Československa. Dva kolínští občané, tehdy mladíci, Vladimír Hnulík a Miroslav Beránek se stali, stejně jako několik dalších stovek občanů republiky, obětmi této zákeřné akce, která však celému světu nad slunce jasněji ukázala jednu z nejodpornějších tváří komunistického režimu. Tedy žádný socialismus s lidskou tváří, ale stovky mrtvých, zmrzačených a zraněných lidí spolu s ohromnými materiálními škodami, to byla skutečná tvář socialismu, nejspravedlivějšího společenského řádu pod vedením Komunistické strany Československa. Tak to alespoň zastánci této ideologie po desítky let hlásali a troubili do světa. Tak tedy 21. srpna 1968 dopoledne, spolu s mnohými dalšími lidmi zahynul před budovou Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze po střetech s vojáky okupační armády kolínský občan, tehdy ani ne devatenáctiletý student Vladimír Hnulík (foto). Podle lékařské zprávy ze srpna 1968, která je uložena v archivu Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze, zemřel na zakrvácení dutiny hrudní, pohmoždění plic, zlomeninu hrudní páteře, žeber a pažní kosti. Je tedy nepochybné, že byl buď přejet nebo nějakým jiným způsobem přimáčknut motorovým vozidlem. Další rána pro Kolín se dostavila 10. září 1968, kdy byl opilým sovětským vojákem postřelen v Opletalově ulici v Praze, tehdy šestnáctiletý tiskařský učeň a kolínský občan Miroslav Beránek. Zemřel o několik hodin později na následky průstřelu plic a žaludku. Oba mladíci jsou pohřbeni, přesněji, urny s jejich popelem jsou uloženy na ústředním městském hřbitově na Zálabí. Oba byli také zahrnuti do aktu uznání protikomunistického odboje občanů města a okresu Kolín, který v červnu roku 1992 schválilo tehdejší Městské zastupitelstvo v Kolíně. Jiří Buřič, ať už ve funkci starosty města, nebo jako normální občan, nikdy nezapomněl položit 21. srpna k oběma hrobům květiny a určitě nejen proto, že Miroslav Beránek byl jeho spolužák ze základní školy. Stejně tak učinil Jiří Buřič i letos, kdy květiny k výše zmíněným hrobům položil již v pátek 20. srpna 2010 v dopoledních hodinách, jak to dokládají i přiložené fotografie.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 163 kB)Jiří Buřič u hrobu Vladimíra Hnulíka
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 158 kB)Jiří Buřič u hrobu Miroslava Beránka
Pavel Pobříslo
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci