www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek






18.04.2013 (22:09)
Boje obou celosvětových válečných katastrof minulého století se vedly jak na zemi, tak na mořích a oceánech. Je nesporné, že námořní boje 2. světové války byly násobně vyšší a drastičtější než obdobné akce 1. světové války, která, jak známo, vypukla po sarajevském atentátu, dne 28. července 1914, když Rakousko – Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Proti letům 1914 – 1918 bylo peklo 2. světové války na mořích způsobeno určitě nesrovnatelně vyšší technickou vybaveností všech bojujících stran, kde rozhodující roli hrály letadlové lodě, mohutnost Britského válečného loďstva, rozsáhlé ponorkové operace německé kriegsmarine i do té doby vskutku nevídané zapojení obrovských námořních sil Japonska a USA do bojů v Tichomoří. Toto psaní se však bude převážně věnovat událostem, které provázely Rakousko – Uherské námořnictvo během roku 1918, tedy v závěru 1. světové války.
www.replicabagmall.com

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 217 kB)Ilustrace - Rakousko Uherská torpédovka v boji
Úvodem však několik vět k historii této složky ozbrojených sil někdejšího císařství, jehož součástí byly i české země. Napřed jen Rakouské námořnictvo, přídomek Uherské byl do názvu přidán až po Rakousko – Uherském vyrovnání v roce 1867, začalo ve skutečně bojové podobě vznikat ve druhé polovině 18. století. Zásadní změny pak nastaly v polovině století následujícího. Přispěly k tomu události revoluce roku 1848, kdy při námořních vzpourách ztratili Rakušané kontrolu nad svými loděmi, kotvícími v Benátkách, v jejich tehdejší hlavní námořní základně. Poté se hlavní námořní základnou stalo město Pula. V polovině 60. let 19. století se velitelem námořnictva stal arcivévoda Ferdinand Maxmilián. Za jeho působení došlo ke znatelnému zvětšení a modernizaci již Rakousko – Uherského námořnictva, představované např. stavbou lodí s parními motory, lodními šrouby a vybavenými pancéřováním. O další budování silné, moderní a bojeschopné válečné flotily se na přelomu 19. a 20. století zasazoval tehdejší následník trůnu a generální inspektor branné moci František Ferdinand d´Este. Přesto však bylo na začátku 1. světové války Rakousko – Uhersko nejslabší mezi tehdejšími námořními mocnostmi, čemuž následně odpovídalo jeho spíše okrajové zapojení do bojů 1. světové války, ohraničené působností toliko v Jaderském moři. Závěr války byl již ve znamení rozkladu Rakousko – Uherského válečného loďstva, k čemuž přispělo i několik námořnických vzpour. Nejznámější z nich pak byla vzpoura v Boce Kotorské, o které bude zmínka níže. Po rozpadu Rakouska – Uherska byly všechny válečné lodě, které přečkaly 1. světovou válku, předány Anglii a Francii a přístavy Jugoslávii a Itálii. Důvod byl jasný. Rakousko i Maďarsko (Uhersko) nebyly a nejsou přímořskými státy.
Replica Bags

Rakouský panceřový křižník Sankt Georg, potopený nedopatřením v závěru 1. světové válkyRakouský panceřový křižník Sankt Georg, potopený nedopatřením v závěru 1. světové války

Češi, ač suchozemci, sloužili v Rakousko – Uherském loďstvu vždycky. Vždyť české země byly součástí habsburského císařství a tak i odsud museli chodit sloužit odvedenci i na moře. Větší příliv Čechů do námořnictva začal v počátku 20. století, kdy se rakousko – uherské námořnictvo začalo výrazně modernizovat a tím pádem také potřebovat kvalifikované síly. Český národ tehdy v Rakousko – Uherské monarchii spolu s Němci představoval po stránce technické a kulturní vrchol. Podle historika Jindřicha Marka sloužilo během 1. světové války v Rakousko – Uherském námořnictvu až 6.000 Čechů, kteří byli dělostřelci, strojníci, radiotelegrafisté, sloužili v projekčních kancelářích jako inženýři, kresliči, byli mezi potápěči a dalšími profesemi, které vyžadovaly určitou kvalifikaci a vzdělání už z civilu. Také čeští muzikanti hráli hlavní roli v námořních hudbách Rakousko – Uherského námořnictva a pro případ války byli cvičeni jako saniťáci. Zapomenout se nesmí na lékaře, protože sbor námořních lékařů z drtivé většiny tvořili Češi. Domněnka Jindřicha Marka je taková, že my, Češi, máme jeden velký mindrák. Trápí nás, že nemáme moře, ale většina z nás však miluje dálky a romantiku, a tak právě mladí Češi, kteří vystudovali lékařskou fakultu a byli ze sociálně slabých rodin, hledali svoji budoucnost s možností vidět moře a svět, právě ve sboru námořních lékařů.

Rakouský pancéřový křižník Viribus Unitis, potopený 1. listopadu 1918Rakouský pancéřový křižník Viribus Unitis, potopený 1. listopadu 1918

Jak bylo uvedeno již výše, s postupujícím časem bojů 1. světové války docházelo z důvodu naprosté materiální i početní převahy států Dohody, způsobené jednak námořní blokádou, která bránila dovozu surovin a potravin do Německa a Rakouska – Uherska a pak hlavně vstupem USA do bojů v Evropě, ke stále rychlejšímu rozkladu morálky a bojeschopnosti ve všech armádách Ústředních mocností. Výjimkou tedy nebylo ani Rakousko – Uherské válečné loďstvo. Nespokojenost na úrovni celého císařství začala nabírat na síle po 14. lednu 1918, kdy rakouská vláda přistoupila ke snížení již tak nedostatečných přídělů základních potravin. Nepokoje mezi námořníky na Jadranu vypukly již 27. ledna 1918. Nepřerostly však ve vzpouru díky zlepšení stravy a slibem velení, že splní všechny požadavky z petice, sepsané námořníky. Protože se však nic podstatného nedělo, vedla stoupající nespokojenost námořníků na lodích kotvících v Boce Kotorské až k otevřené vzpouře, která vypukla 2. února 1918, s hlavním ohniskem na obrněném křižníku Sankt Georg. Po zajetí a uvěznění velitele celé tamní flotily křižníků, viceadmirála Alexandra Hansy, se ke vzpouře přidala naprostá většina lodí, kotvících v Boce Kotorské. Námořníci začali tvořit námořnické rady, avšak jednotné velení vzbouřenců nevzniklo. Jejich požadavky zahrnovaly například ukončení války, úplnou nezávislost na okolních mocnostech, odzbrojení a demobilizaci, právo národů na sebeurčení, podporu Wilsonovy nóty i lepší zásobování. Ke vzpouře se však nepřipojili pobřežní pevnosti. Rakousko – Uherské velení začalo velmi rychle organizovat potlačení vzpoury. Do oblasti Boky Kotorské se začaly stahovat posily a do pohotovosti byly uvedeny pobřežní pevnosti, které měly vzbouřenecké lodě potopit při případném pokusu o únik ze základny. 3. února pokračovala jednání mezi viceadmirálem Hansou a ústřední námořnickou radou, jejíhož vedení se ujal Čech, přerovský rodák František Rasch (foto). Jednání však skončila bez dohody a vzpoura se ocitala ve slepé uličce. Vzbouřencům se ani nedařilo navázat rádiové spojení s okolním světem. Poté se začala vzbouřenecká flotila pozvolna rozpadat. Po ultimátu Rakousko – Uherského velení se proti vzbouřencům postavilo několik bitevních lodí, které s nimi byly do té doby solidární. Situaci vyhrotilo i několik německých ponorek, které taktéž daly vzbouřencům ultimatum, načež se ponořily a vyčkávaly na jeho vypršení, připravené k torpédovému útoku. Vzhledem k těmto událostem vystoupil před námořníky na zádi křižníku Sankt Georg František Rasch. Pronesl k nim poslední proslov a následně vzpouru ukončil (foto). Poté se víceadmirálovi Hansovi vzdal. František Rasch a několik dalších námořníků bylo spoutáno a odvedeno do vězení. Poté bylo zatčeno a na břeh převezeno na 800 dalších námořníků, z nichž bylo 432 souzeno až do konce války. 5. února 1918 byl jmenován stanný soud, který své jednání zahájil 8. února 1918 s tím, že rozsudek musí být vynesen do tří dnů. Při soudním jednání František Rasch mimo jiné prohlásil: „Vím že nemohu uvést nic, co by mohlo být polehčující okolností. Ano udělal jsem to, ale nelituji toho. Vím, že mne to bude stát život, ale ostatně zemřu za svou věc a nikoliv za cizí“ (foto). Poprava odsouzených byla vykonána 11. února 1918 v 6 hodin ráno ve vesničce Škaljari. Zastřeleni byli František Rasch, Anton Grabar, Jerko Sisgorič a Mate Berničevič.

Rakouský panceřovaný křižník Tegetthoff, předaný po válce ItáliiRakouský panceřovaný křižník Tegetthoff, předaný po válce Itálii

Historik Jindřich Marek soudí o vzpouře v Boce Kotorské toto: „V Čechách bylo za 1. republiky a ještě více za komunistického režimu napsáno mnoho tendenčních legend. V prvém případě se hovořilo o uvědomělém organizovaném hnutí slovanských námořníků proti monarchii, ve druhém dominovaly bajky o zářném vlivu sovětských bolševiků. Ve skutečnosti námořníky k této rebelii vedly zcela prosté motivy – únava z války spojená s letitou odloučeností od rodin, velmi špatné životní podmínky v kontrastu s rozmařilým životem důstojníků, kteří námořníky všemožně okrádali a zároveň na nich požadovali tupý dril“. Je to poměrně břitký soud. Už z požadavků, které vzbouřenci předložili zajatému veliteli vysvítá nejen touha po lepších poměrech ve službě, ale jsou tam i požadavky, které korespondovaly s událostmi a atmosférou tehdejší doby. Nebyly to tedy jen požadavky týkající se lepšího „žvance,“ ale i po sebeurčení národů a ukončení války, přičemž z posledního požadavku vyplývá jistě pochopitelná touha po návratu domů. Ať tak či onak, je nepochybné, že tato vzpoura byla dalším hřebíčkem do rakve habsburského mocnářství a duch odboje nelze vzbouřencům z Boky Kotorské upřít.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 244 kB)Pamětní deska na budově penzionu U Medvídků
Po konci 1. světové války se naprostá většina českých námořníků vrátila domů a zapojila se do běžného života. Je pravděpodobné, ne-li jisté, že se bývalí námořníci občas někde scházeli. Na zdi pražského hotelu U Medvídků v ulici Na Perštýně je připevněna pamětní deska, kde je mimo jiné psáno, že se tam v letech 1924 – 1940 scházeli členové Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu (foto). Z archivních písemností pražského Národního archivu lze doložit, že obec byla na úrovni Českých zemí založena a ministerstvem vnitra schválena v podzimních měsících roku 1927. Jako důvody pro vznik obce je v příslušné žádosti např. uvedeno, že bývalí námořníci nedošli toho správného uznání, které si za svojí činnost a postoje v osvobozeneckém dílu Československého lidu, zaslouží ..... Nejen, že se jim nedostalo uznání, ale že se na jejich účast v odboji nepohlíží jako na službu republice ..... Oni však mají za to, že se tak neděje úmyslně, nýbrž z neznalosti věci a proto chtějí založením obce a její činnosti přispět ke správnému pohledu na jejich podíl v národním odboji (foto) (foto). Ve stanovách obce je samozřejmě odstavec, týkající se zakládání odboček obce v republice. Jako podmínka je zde stanoveno, že odbočka se založí v místech, kde se nachází více jak deset bývalých námořníků, kteří mohou být sdruženi i z několika míst. Tak např. v lednu roku 1929 byla založena odbočka obce v Pardubicích s názvem „Obec bývalých námořníků – revolucionářů a účastníků Jadranského odboje“ v počtu 49 lidí. Slovo „revolucionářů“ se jistě objevilo i v názvech jiných odboček, avšak po zásahu ministerstva vnitra od něj bylo upuštěno. Je pravděpodobné, že požadavek stanov na minimální počet bývalých námořníků při zakládání odboček obce nemusel již být závazný v druhé polovině 30. let minulého století. Nasvědčují tomu i zachované stanovy odboček obce z 5. března 1930, kde jsou členové definováni jen jako čestní, zakládající, činní a přispívající.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 306 kB)Památník na kolínském hřbitově 1938
První zmínka o vzniku odbočky Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu v Kolíně, je ze dne 4. května 1938, kdy ve svém dopise Zemský úřad v Praze nic nenamítá proti tomu, aby takový spolek vznikl a současně kolínské obci oznámil, že tímto také schválil její stanovy (foto) (foto). Kolik členů obec při svém vzniku měla se zjistit nepodařilo a tím méně, kolik z nich bylo případně opravdových námořníků. Z dalších zachovaných písemností se dovídáme, že kolínská obec svolala svojí 1. valnou hromadu na den 19. června 1938 od 9. hodiny dopolední do sálu hotelu Centrál (foto). Dopisem z 22. června 1938, adresovaným okresnímu úřadu v Kolíně, obec oznamuje, že na valné hromadě byli řádně zvoleni: předsedou Jindra Bartoň, místopředsedou Antonín Vepřek, jednatelem Václav Svoboda a pokladníkem Josef Rambousek (foto). Další zachované písemnosti kolínské obce se týkají hlavně zřízení památníku padlým námořníkům na kolínském hřbitově na Zálabí. Ve výstřižku neidentifikovaných novin se např. píše, že monolit, z něhož bude památník vytvořen, pochází z lomů v Prosetíně a že váží 59 metrických centů. Tato hmotnost prý činila určité problémy jak při jeho nakládání pomocí jeřábu na těžké nákladní auto, tak při skládání na hřbitově, kde byly k dispozici už jen svalnaté paže (foto). Odhalení již hotového památníku bylo podle pozvánky naplánováno poměrně velkolepě na neděli 18. září 1938. Program byl rozvržen prakticky do celého dne. Od ranního budíčku a vztyčení vlajky, přes průvod městem na hřbitov, odhalení vlastního památníku padlým námořníkům, odpolední koncert a večerní stažení vlajky (foto). Pozvání byli např. předseda Senátu JUDr. František Soukup nebo divizní generál Antonín Pavlík, což však byla chyba v jeho hodnostním označení. Antonín Pavlík byl v té době brigádním generálem. Divizním generálem byl jmenován in memoriam až po konci 2. světové války. Nakonec se však s největší pravděpodobností, hraničící s jistotou, nekonalo nic. Nad Československem se totiž již několik měsíců stahovala mračna nebezpečí ze strany nacistického Německa. Tato, prakticky mezinárodní krize, vrcholila mobilizací naší branné moci, vyhlášené dne 23. září 1938 a skončila podpisem Mnichovské dohody 30. září 1938. Na programu zářijových dnů roku 1938 bylo řešení těžkých problémů souvisejících s existencí státu, které přirozeně odsunuly odhalení kolínského památníku padlým námořníkům na druhou, ne-li na třetí kolej. Z další zachované korespondence obce bývalých námořníků, která však souvisí již s ukončením její činnosti je patrné, že se obec ještě dvakrát pokoušela, řekněme o oficiální odhalení památníku. S tím vznikly i určité náklady, které jsou v zápise vyčísleny částkou pasiv ve výši 318,15 korun a odůvodněny 2 x odloženou slavností odhalení památníku. K památníku, jehož fotografie je umístěna výše. Podle dochovaného snímku, podepsaného Foto Kubrt Kolín, nebyla, vedle bronzových znaků republiky a vlastní obce, na památníku žádná deska. Do kamene bylo vedle nápisu „Památce českým námořníkům“ vytesáno jméno Slovensko a jména míst, kde námořníci působili: Boka Kotorská, Terst, Pula. Pod věncem, který je zavěšený v dolní polovině památníku, se patrně skrývá letopočet 1914 – 1919. V nejbližším okolí památníku je nejvíce patrná maketa jakéhosi námořního majáku.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 123 kB)Znak Čsl. obce námořníků
Po Mnichovu přišel březen 1939, nacistická okupace a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Je nesporné, že památník i existence obce bývalých námořníků musela být pro okupanty trnem v oku. 19. května 1939 sice obec dopisem okresnímu úřadu Kolín oznamuje své další trvání, aby pak v lednu roku 1940 této instituci oznámila, že upravila své stanovy tak, aby vyhovovaly nařízení zemského prezidenta z konce roku 1939, které zakázalo všem spolkům, citace: „používat názvů, upomínajících na státoprávní poměry bývalé republiky Československé.“ Bylo zřejmé, že činnost spolku v podmínkách nacistické okupace ztrácí jakoukoliv cenu a tak sama kolínská obec bývalých námořníků rozhodla, podle dochovaného zápisu z valné hromady, konané dne 6. dubna 1940 v restauraci Na Hrádku, o své likvidaci a dobrovolném rozpuštění (foto). V Národním archivu v Praze se dochovala i prezenční listina poslední valné hromady kolínské obce, na které je podepsáno 15 přítomných členů (foto). Lze mít za to, že oněch 15 přítomných netvořilo polovinu všech členů obce, protože v následném zápise z této schůze je konstatováno, že byla zahájena až po hodinovém čekání na další příchozí. Ve stanovách bylo pro tento případ napsáno, že pak rozhoduje nadpoloviční většina přítomných, nikoliv tedy nadpoloviční většina všech členů. Další osudy památníku obce bývalých námořníků na kolínském hřbitově lze vystopovat z korespondence někdejšího Svazu protifašistických bojovníků v Kolíně (dále jen SPB) z druhé poloviny 70. let 20. století, kterou pro potřeby tohoto článku ochotně vyhledal pan Jaroslav Pejša z místního Státního okresního archivu. Tak tedy dne 9. února 1978 se Okresní výbor SPB obrátil dopisem na tehdejšího městského kronikáře (archiváře) Zdeňka Bisingera s žádostí o zjištění a sdělení toho, kdo a kdy za nacistické okupace památník demoloval (foto). Dodáno v dopise také je, že v té době se památník na zdejším hřbitově nacházel v dezolátním stavu. Pan Bisinger Okresnímu výboru SPB odpověděl, že se nikde nepodařilo nalézt zápisy, které by se týkaly odstranění (demolice) památníku námořníků z Boky Kotorské (foto). Dezolátním stavem památníku byl patrně myšlen jeho stav, který je zachycen na níže umístěné fotografii Jaroslava Kronuse ze dne 27. října 1968. Památník je představován shlukem několika větších kamenů, pamětní deskou s textem: „Památce odboje českých námořníků,“ znakem obce a již poněkud zdeformovaným modelem námořního majáku. Pamětní deska a znak obce jsou ke kamenům přichyceny řetězy. Z dosud uvedeného lze dovodit, že původní památník z roku 1938 byl během nacistické okupace skutečně zcela zlikvidován.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 340 kB)Památník kolínských námořníků z roku 1968
Následující řádky budou do určité míry spekulací, ale jiná možnost není, protože na období let 1945 až 1977 nejsou k dispozici, s výjimkou vzpomínané fotografie Jaroslava Kronuse, žádné archivní podklady. Je pravděpodobné, že pánové z kolínské obce bývalých námořníků, kteří ji v roce 1938 zakládali a v roce 1940 rozpouštěli, byli mezi živými i po skončení 2. světové války a že se jistě pokusili činnost obce obnovit. Výsledkem toho mohlo být odlití pamětní desky a znaku obce s tím, že se posléze obstará i kamenný monolit na zřízení nového památníku. Jedním z důvodů proč se tak nestalo může být skutečnost, kterou na svých webových stránkách v článku o pardubických námořnících uvádí Klub přátel Pardubicka ...... „Dne 7.6.1946 je pobočce Pardubice zakázána činnost s odůvodněním, že svaz bude spadat pod Československou obec legionářskou“ ..... Slovy „pobočka“ a „svaz“ je myšlena pardubická odbočka obce bývalých námořníků. Je tedy možné, že podobné rozhodnutí slyšeli i kolínští pánové a protože se dále zřejmě nic moc nedělo, hlavně pak po únoru roku 1948, komunisté, jak známo, neměli legionáře a tím ani jejich obec nijak v lásce, začala celá věc s našimi námořníky pozvolna usínat. Ze vzpomínek současných pamětníků lze mít za prokázané, že když ne dříve, tak v druhé polovině 50. a začátkem 60. let minulého století, byl památník ve stavu, jak jej v říjnu roku 1968 zachytil fotograf Jaroslav Kronus. Ba dokonce byl ve stavu lepším, protože nesrovnatelně lépe prý vypadal model majáku, kde byl v jeho vrchní části ochoz, do kterého se dávaly zapálené svíčky. Dnešní pamětníci, tehdy desetiletí chlapci si pamatují, jak je rodiče nebo prarodiče vodili na hřbitov a téměř pokaždé se s nimi zastavili u „námořníků.“ Pro hochy to prý bylo velmi zajímavé a zvláště na ně působil již zmiňovaný maják a kotva, která však již na snímku Jaroslava Kronuse chybí.

Jak je uvedeno výše, v roce 1977 začíná další, tentokrát však doložitelná, historie památníku obce bývalých námořníků na kolínském hřbitově. Lednový a říjnový zápis roku 1977 ze schůzí Okresního výboru Svazu protifašistických bojovníků v Kolíně se zmiňuje o potřebě obnovy památníků bývalých námořníků. Pravděpodobně někdy koncem roku 1977 mohlo být o obnově památníku k 60. výročí konce 1. světové války a vzpoury v Boce Kotorské definitivně rozhodnuto. Svědčí o tom nejen další zápisy z výborových schůzí kolínského svazu protifašistických bojovníků, ale i korespondence svazu s několika národními podniky a kamenolomy, kde měl být vybrán monolit na zhotovení nového památníku. Když zklamaly lomy Severočeského průmyslu kamene (foto), byl osloven téměř místní, plaňanský lom, aby byl potřebný kámen nakonec dovezen z lomu ve Žďáru. Ze zápisu není jasné, který Žďár to byl, ale předpokládejme, že ten nad Sázavou. Jasné však již bylo, že 12. října 1978 byl kámen postaven a zabetonován na podstavci starého pomníku na kolínském hřbitově a okolo něj byly instalovány žulové obrubníky (foto). Mezitím byla do n.p. Tesla Kolín dána k vyčištění bronzová pamětní deska s již téměř historickým textem „Památce odboje českých námořníků,“ i znak obce a bylo rozhodnuto, že slavnostní odhalení či představení památníku veřejnosti bude provedeno 26. října 1978 (foto). Poslední práce, mezi které patřila instalace pamětní desky a znaku obce, provedli zaměstnanci tehdejšího Okresního podniku služeb Kolín.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 247 kB)Památník kolínských námořníků z roku 1978
Jak uvádí zápisy z listopadových výborových schůzí Svazu protifašistických bojovníků v Kolíně z roku 1978, i článek z tehdejšího místního týdeníku Kupředu (foto) (foto), shromáždilo se ve čtvrtek 26. října 1978 na kolínském hřbitově 200 občanů, kteří se tak stali svědky odhalení nového památníku bývalým námořníkům a jadranským odbojářům. Hlavní proslov pronesl tehdejší tajemník Okresního výboru KSČ, Josef Zeman. U památníku stála čestná stráž, složená z vojáků Československé lidové armády, příslušníků komunistických Lidových milicí a pionýrů, jak to ostatně dokládá fotografie. Ve zmíněném článku tehdejšího týdeníku Kupředu, je několik chyb i zajímavé konstatování. V textu není zmíněné přesné datum vzpoury v Boce Kotorské, je zde jen psáno o tom, že uplynulo již 60. let od jejího vzniku, což však v říjnu roku 1978 bylo skoro již 61 let. Dále je zde uvedeno, že vzpoura trvala deset dnů, což není pravda, stejně tak jako další tvrzení článku, že původní památník byl postaven už v roce 1919. Kotorská vzpoura trvala pouze dva dny a památník kolínské odbočky Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu byl postaven v září roku 1938. Zajímavými řádky tohoto článku je konstatování, že mezi přítomnými občany byli i dva účastníci vzpoury v Boce Kotorské, pp. Jaroslav Marhan z Kolína a Josef Vondrák z Kouřimi. Tato jména se však nevyskytují v prezenční listině z likvidační valné hromady obce z 6. dubna 1940. Ve stavu z října roku 1978 přežil památník tzv. sametovou revoluci v listopadu 1989, ale nepřežil další roky již demokratického českého státu. Bronzová pamětní deska a znak obce ze stejného kovu, byly v prvé polovině 90. let minulého století z památníku barbarsky ukradeny zhovadilými lupiči, kteří si pak za peníze získané po jejich rozšmelcování a prodeji v některé sběrně kovů koupili zřejmě láhev bídné kořalky. A tak kamenný památník stál na kolínském hřbitově nadále bez jakéhokoliv označení až do současné doby. Vlastně drobně označen byl. V pravém dolním rohu byla na památníku umístěna malá bronzová cedulka s číslem 1918, značící snad letopočet a tedy i dobu, kdy se uskutečnila vzpoura v Boce Kotorské. Ale i ta z památníku zmizela během roku 2012.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 288 kB)Památník kolínských námořníků z roku 2012
Během loňského roku se kolínská Společnost Václava Morávka rozhodla, že ve spolupráci s několika dalšími subjekty a institucemi námořnický památník na zálabském hřbitově obnoví. Hladce bylo dosaženo dohody s místostarostou Ing. Mgr. Janem Pospíšilem MBA o tom, že to bude město Kolín, kdo obnovu památníku bude financovat. S dalším, nechá se říci, že externím spolupracovníkem Společnosti Václava Morávka, kolínským sochařem Jaroslavem Hylasem, se po delší diskuzi dospělo k definitivní podobě čelní strany památníku. Spolu s tzv. malým znakem 1. Československé republiky, zde bude umístěn i znak Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu a pamětní deska s textem: „Československým námořníkům a účastníkům národního odboje na Jadranu 1918.“ Vše bude provedeno (odlito) v tzv. umělém bronzu a artefakty budou do kamenného monolitu zasekány. Odlití znaků a pamětní desky provede pražská kovolijecká firma Petra Dvořáka a instalaci věci na památník bude spolu s ním mít na starosti Jaroslav Hylas. V blízké budoucnosti chce Společnost Václava Morávka, ve spolupráci s dalšími lidmi a institucemi, instalovat vedle tohoto památníku a vedle několika dalších pamětních míst na kolínském hřbitově informační tabule, které by podrobněji osvětlily nejen důvody jejich vzniku, ale i jejich další osudy.

V pátek 3. května 2013 tak bude od 16,00 hod rekonstruovaný památník Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu, pobočky Kolín, umístěný na zálabském hřbitově, představen místní veřejnosti. Toto datum bylo zvoleno proto, že 4. května 1938, tedy před 75 lety, byly kolínské námořnické obci schváleny tehdejším Zemským úřadem v Praze stanovy, které tak umožnily její další činnost. Společnost Václava Morávka si tímto, poněkud obsáhlým pojednáním, dovoluje pozvat na představení památníku Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu co nejširší kolínskou veřejnost, abychom tak společně dokázali, že jsme lidmi, kteří si nejen váží činů, ale i ctí památku těch svých předků, kteří se zasloužili o vznik samostatné Československé republiky.

Poděkování:
panu Jaroslavu Pejšovi ze Státního okresního archivu Kolín
panu Mgr. Pavlu Kárníkovi, řediteli Městské knihovny Kolín
Prameny:
Jindřich Marek: „Piráti svobody“
Jaroslav Hrbek: „Velká válka na moři – 5. díl“
JUDr. František Soukup: „28. říjen 1918“
Národní archiv Praha
Státní okresní archiv Kolín
Internet
Fotografie:
Pokud není v textu uvedeno jinak, pak snímky pořídil Pavel Pobříslo nebo není autor znám.
Pavel Pobříslo
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci