audemars piguet replica watches
Jeden z mužů 28. října 1918, JUDr. František Soukup, píše ve XXV. kapitole své obsáhlé historické práce s názvem „28. říjen 1918“ následující ........ „Po míru v Brestu Litevském (1) vzrostly znovu naděje ústředních mocností. Všechny však zklamaly. Chléb z Ukrajiny nepřicházel, mír s Ruskem se nestal preliminářem míru všeobecného a vojska z východu nebyla s to změnit situaci na západě. Nervozita vojenských a diplomatických kruhů rakousko – uherských znovu stoupala. Hrabě Otakar Czernin (2) s hrůzou sledoval živelný vzrůst československé zahraniční propagandy. Viděl, že ve Francii se pod patronací francouzské republiky organizuje první mezinárodně uznané vojsko československé. Viděl, že v Americe se uchycuje revoluční půjčka československá ve výši 20 milionu francouzských franků. Viděl, že profesor Masaryk odešel z Anglie do revolučního Ruska, že se v Rusku organizují celé armádní sbory československých dobrovolníků a legionářů z řad těch, kdož přešli na půdu Ruska buď dobrovolně nebo zajetím. Hrabě Czernin viděl, že Masaryk není osamocen, že jeho jméno letí již celým světem, že se stává skutečnou politickou mocí, že za ním stojí československé kolonie, československé vojsko a nyní již také celý československý národ v Rakousku. Potomek české šlechty zahořel divokým hněvem proti českému národu. Pan Vinoře u Prahy chtěl a musil mluvit .....“
(1) Brestlitevský mír uzavřela ruská bolševická vláda s vládami Německa a Rakouska – Uherska dne 3. března 1918. Tím byla, mimo jiné, uvolněna vojska tzv. Dohody z východní (ruské) fronty pro boje na západní frontě proti francouzské a britské armádě.
(2) Hrabě Otakar Czernin (1872 – 1932), příslušník vinořské větve šlechtického rodu Czerninů, byl rakousko – uherským ministrem zahraničních věcí v letech 1917 – 1918.
Breitling Replica Watches
Hrabě Czernin tak učinil 2. dubna 1918, kdy k sobě pozval představitele vídeňského magistrátu, kterým mimo jiné řekl: ....... „Naši bratři a synové bojují na bojištích jako lvi, miliony mužů a žen ve vnitrozemí snášejí heroicky svůj krutý úděl, vysílají vroucí modlitby ke Všemohoucímu o rychlé skončení války a jistí vůdcové národa, zástupci lidu, vykonávají podvratnou práci proti německému spolku, který se tak skvěle osvědčil, usnášejí se o rezolucích, které ani trochu již nesouvisí se státní myšlenkou, nenalézají slova pokárání pro české vojsko, které zločinně bojuje proti své vlasti a jejím spojencům ve zbrani, chtějí vytrhnout části z uherského státu, pronášejí pod ochranou imunity řeči, jimž nelze rozumět jinak nežli jako volání k nepřátelské cizině, aby pokračovala v boji, aby podporovala jejich vlastní politické snahy a rozplameňují znovu a znovu uhasínající válečnou litici v Londýně, Římě a Paříži. Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také uvnitř hranic mocnářství. Apeluji na všechny, kdož chtějí brzký a čestný konec války, aby se semkli a společně vedli boj proti velezradě! Nikdo netvrdí, že by rakouská ústava nebyla schopná zlepšení! Rakouská vláda je ochotná společně s ostatními příslušnými činiteli přikročit k její revizi. Než ti, kdož doufají ve vítězství Dohody, dopouštějí se velezrady a tato velezrada je jedem v žilách státu a je také poslední nadějí našich nepřátel v prodlužování války“ .......
Hrabě Otakar Czernin, diplomat a rakousko – uherský ministr zahraničí mluvil o „bídném a ubohém Masarykovi“ a o dalších obdobných lidech uvnitř mocnářství, což bylo nejen v zemích habsburského mocnářství, ale i v zahraničí hodnoceno jako něco neslýchaného. Czernin tím proti sobě popudil celou českou politickou a kulturní reprezentaci, která jeho výroky pochopila jako národní urážku a navíc, jak poznamenal později Masaryk, to velmi uškodilo pověsti Rakouska v Anglii a Americe, protože se Otakar nediplomaticky snížil k osobním urážkám. V Praze se proti hraběti Czerninovi a jeho slovům zvedla vlna protestů, která vyústila v dohodu zástupců všech českých politických stran, že na Czerninův urážlivý vídeňský projev odpoví celý československý národ veřejnou manifestační přísahou.
Ta byla přednesena dne 13. dubna 1918 při velkém národním shromáždění ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ústy velkého českého spisovatele Aloise Jiráska (celý text národní přísahy). Byl v ní jednoznačně formulován požadavek na samostatný stát. Otevřeně v ní bylo řečeno, že národ vytrvá, dokud nezvítězí a nezíská samostatnost. Bylo to odvážné. Do konce první světové války a do 28. října zbývalo ještě více jak 6 měsíců ...... Vlastní sepsání přísahy bylo svěřeno sociálně demokratickému politikovi JUDr. Františku Soukupovi, rodáku z Kamenné Lhoty u Zbraslavic a mimo jiné absolventu kolínského gymnázia. František Soukup patřil k výrazným mužům 28. října a byl spoluautorem prvních zákonů naší republiky. V první vládě všenárodní koalice byl ministrem spravedlnosti a dále byl v letech 1929 – 1939 předsedou Senátu Národního shromáždění. Jiráskův projev měl značný ohlas, a to i v Kolíně. Dne 1. května se sešlo na mimořádné schůzi kolínské městské zastupitelstvo a jednohlasně se postavilo za prohlášení. Zároveň bylo Aloisi Jiráskovi uděleno čestné občanství našeho města. Kolín nebyl jediný, který takto podpořil snahy o vznik samostatného státu. Jirásek po proslovu obdržel čestné občanství desítek měst a obcí. Slavný spisovatel poděkoval kolínskému městskému zastupitelstvu vlastnoručně psaným dopisem, který je dodnes uložen ve Státním okresním archivu Kolín.
Kolínská pamětní deska se závěrečnými slovy národní přísahy, zmíněná v úvodu tohoto psaní, byla vytvořena k 10. výročí Jiráskova projevu, tedy v roce 1928 a existuje ve více exemplářích. Další známé jsou majetkem poděbradského a pečeckého Sokola. Na kolínské sokolovně byla deska slavnostně odhalena až 28. října 1930, a to péčí a nákladem tzv. staré gardy kolínského Sokola. Mimochodem, bylo to krátce po úmrtí Aloise Jiráska, který zemřel 12. března 1930. V roce 1939, na počátku okupace, byla deska sejmuta, ale podařilo se ji uschovat a zachránit. A tak na rozdíl od jiných kolínských pamětních desek nebyla rozlita a kov nebyl použit na válečné účely. Na své místo se vrátila až v roce 1948, kdy byla 6. června opětně slavnostně odhalena společně s deskou na paměť obětí druhé světové války z řad kolínské Župy Tyršovy, která se nachází na druhé straně průčelí budovy kolínské sokolovny. Deska přežila německou okupaci, přežila i období komunismu a bylo a je velmi smutné, že se stala obětí zlodějů drahých kovů naší demokratické současnosti (foto) (foto). Nicméně díky spolupráci současného starosty kolínského Sokola, Josefa Těšitele a kolínského místostarosty Ing. Mgr. Jana Pospíšila MBA, se podařilo zajistit dostatečné finanční prostředky k výrobě nové desky, tentokrát z umělého bronzu, což by mělo (mohlo) zabránit jejímu dalšímu možnému odcizení. Deska byla zhotovena v pražské kovolijecké firmě Kunstmetal majitele Petra Dvořáka, když jako model k jejímu odlití posloužila výše zmíněná deska z budovy Sokola v Poděbradech. Historicky třetímu odhalení kolínské pamětní desky bylo přítomno cca 15 lidí, mezi kterými byl přítomen i kolínský exstarosta Jiří Buřič. Po úvodním slovu sokolského starosty Josefa Těšitele, se slova ujal pracovník Státního okresního archivu v Kolíně, Jaroslav Pejša. Ten ve svém vystoupení připomněl složitou a pohnutou historii pamětní desky a v závěru svého vystoupení, určitě ve shodě se všemi přítomnými, vyslovil radost nad tím, že se jí podařilo znovu odlít a že snad již navždy bude připomínat slavnou dobu vzniku naší republiky. Poté pamětní desku odhalil místostarosta Ing. Mgr. Jan Pospíšil MBA. Na úplný závěr byli přítomní zvěčněni na několika společných fotografiích.
Fotografie: Pavel Pobříslo a Internet
Pamětní deska se závěrem textu Národní přísahy