www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci

V den 97. výročí vzniku samostatné Československé republiky, 28. října 2015, byla v Bohuslavicích u Kyjova, v místech, kde v noci z 8. na 9. dubna 1945 vysadil americký letoun Liberator 24 nákladních padáků s vojenským materiálem pro odbojovou skupinu Carbon Bohuslavice, slavnostně odhalena pamětní deska, připomínající tuto operaci. O zřízení pamětní desky se zásadním způsobem zasloužila Kulturně historické společnost Bohuslavice s významnou podporou firem VBF Kyjov a Lesy ČR a samozřejmě Města Kyjov. Bez jejich přispění by nebylo možné tento záměr uskutečnit a realizovat v podobě, v jaké byl 28. října 2015 veřejně prezentován. Níže uvedenou historii paraskupiny Carbon i protinacistické odbojové skupiny Carbon Bohuslavice sepsal a s pomocí svých kolegů při odhalení pamětní desky prezentoval syn velitele Carbonu Bohuslavice, JUDr. Antonína Máčela, Ing. Přemysl Máčel. Fotografie, dokreslující atmosféru slavnostního odpoledne, pořídil na místě samém člen Společnosti Václava Morávka z Kolína, Petr Zpěvák, který také k odhalenému pomníku položil kytici kolínské společnosti.
Patek Philippe Replica

Paraskupina CARBON

Výsadek CARBON měl působit na území jihovýchodní Moravy v prostoru politických okresů Uherské Hradiště, Kyjov a Hodonín. Skupina se zformovala v polovině února 1943 na čs. výcvikové základně v Chichiley Hall. Velitelem skupiny byl určen nadporučík František Bogataj, radiotelegrafistou skupiny byl četař aspirant Jaroslav Šperl, zástupcem velitele byl ustanoven rotmistr Josef Vanc a výsadek uzavíral pomocník, rotný František Kobzík. Velitel skupiny, nadporučík František Bogataj, patřil mezi silné individuality, byl výjimečně fyzicky zdatný a odolný a dokázal si získat respekt u svých podřízených. Narodil se 21. března 1913 v Uherském Ostrohu, absolvoval Obchodní akademii v Uherském Hradišti a Vojenskou akademii v Hranicích. Všichni členové skupiny absolvovali základní sabotážní kurz na speciálních výcvikových školách. Ve Skotsku a v Ringway u Manchesteru prošli parašutistickým výcvikem. Získali základy průmyslové sabotáže a nakonec všichni absolvovali výcvik zpravodajský a konspirativní. Po skončení výcviku byla celá skupina soustředěna na československé výcvikové a vyčkávací základně v Chichiley Hall. První pohotovost byla skupině vyhlášena 20. března 1943 a opakovaně pak 1. října 1943. Velitel výsadku, v té době již kapitán pěchoty František Bogataj, byl 19. října 1943 přijat v Londýně ministrem národní obrany divizním generálem Sergejem Ingrem, který mu upřesnil jeho úkol. Celá skupina opustila 24. října 1943 Velkou Británii a odplula do Itálie, kam dospěla 12. ledna 1944 a byla umístěna v čs. vyčkávací stanici v „CZECH HOUSE“ nedaleko města Monopoli. Úkol skupiny CARBON zůstal stejný. Po vysazení měla vytvářet domácí odbojovou organizaci, která měla zajistit zbraně leteckými dodávkami ze zahraničí, po přijetí zbraní měla organizace podřízená kapitánu Bogatajovi zahájit ozbrojené akce s cílem osvobodit nacisty obsazené území ještě před příchodem spojeneckých armád. První pokus o vysazení skupiny se realizoval 4. dubna 1944, ale pro námrazu nad Jugoslávií se letoun musel vrátit. K novému letu došlo v noci z 12. na 13. dubna 1944. Celá skupina byla vysazena 30 minut po půlnoci v prostoru lesa Rudník mezi obcemi Ratíškovice a Vacenovice. Z celého výsadku se sešli pouze Vanc s Kobzíkem, kteří pak postupovali samostatně a v Rudicích u Bojkovic se v obklíčení 7. května 1944 zastřelili.
Kapitán Bogataj postupoval samostatně až do svého rodiště. V Uherském Ostrohu se mu podařilo zahájit činnost. Ke spolupráci se mu podařilo získat některé bývalé důstojníky, příslušníky četnictva a řadu učitelů. Četař aspirant Šperl našel úkryt ve Véskách, Míkovicích a Popovicích a později své spolupracovníky převedl do organizace budované kapitánem Bogatajem. V létě a na podzim 1944 dokončil František Bogataj budování své organizace, která obsáhla území čtyř politických okresů Uherské Hradiště, Uherský Brod, Kyjov a Hodonín a do organizace zapojil 21 měst a obcí z výše jmenovaných okresů.

CARBON Bohuslavice

Odbojová činnost v Bohuslavicích se začala postupně organizovat od roku1942 na základech nacisty zakázané organizace SOKOL tak, že skupina lidí začala peněžně podporovat rodiny, jejichž živitelé byli odvlečeni do koncentračních táborů. V roce 1943 byl na základě pokynů londýnské vlády vytvořen tajný revoluční národní výbor, který měl po porážce Němců převzít řízení obce. Ve 2. polovině roku 1944 byla skupina již dobře zorganizována a měla v lesích vybudováno několik úkrytů pro případ potřeby. Koncem roku 1944 do nich byli ukryti dva uprchlíci ze zajateckého tábora letců RAF, bohuslavický rodák Pavel Svoboda a Kanaďan Vernon Bastable. Začátkem roku 1945 k nim přibyl kyjovský občan Z. Skřivánek ,stíhaný gestapem, který byl později zastřelen německým komandem na nedalekém Kameňáku a v dubnu ještě jeden příslušník Rudé armády. První kontakt na skupinu CARBON se uskutečnil začátkem února 1945, kdy byla bohuslavická skupina spojkou velení CARBONU požádána, jestli by byli schopni ukrýt válečný materiál, který měl být vysazen asi 20 km od Bohuslavic. Toto bylo ihned odsouhlaseno i s tím, že Bohuslavická skupina je schopna případně převzít celý výsadek z letounu. Spojka řekla, že to prověří a během týdne byl výsadek pro Bohuslavice potvrzen a byly předány podmínky, které musí výsadková plocha splňovat, včetně hesel pro výsadek. Hesla pro výsadky byla vysílána na krátkých radiových vlnách z Londýna. Němci začátkem okupace odstranili ze všech radií v protektorátu krátké vlny a na každém radiopřijímači bylo upozornění, že poslouchání zahraničního vysílání se trestá i smrtí. Bohuslavická skupina si obstarala radiopřijímač s krátkými vlnami, takže mohli vysílání z Londýna poslouchat. Po odsouhlasení výsadku bylo nutno každý den poslouchat vysílání z Londýna a čekat kdy se ozve některé heslo pro Bohuslavice.
orologi replica
Dne 3. dubna se v československém vysílání z Londýna ozvalo jedno z hesel (Bludný Holanďan). Muži nastoupili na výsadkovou plochu, čekali celu noc, ale letadlo nepřiletělo. Z příkazu velení CARBON dostala Bohuslavická skupina za úkol převzít u Moštěnice výbušniny a ze 7. na 8. dubna vyhodit do vzduchu trať mezi Bohuslavicemi a Haluzicemi. Bohuslavičtí převzali trhaviny a vyrobili dvě nálože, které odpálili 8.dubna v 0.45 pod přejíždějícím vlakem. Po úspěšné akci se v pořádku vrátili.
Toho samého dne, asi v 1 hodinu odpoledne, se mezi vysílanými hesly z Londýna ozvalo další heslo pro Bohuslavice „Čas je drahý,“ které se před 9. hodinou večer opakovalo, což znamenalo, že letadlo odstartovalo ze své základny. Začala připravená činnost pro bezpečné převzetí výsadku. Noční hlídky, které z příkazu okupantů musela mít každá obec, byly obsazeny odbojáři a na stráni pod Výskoky, která je od výsadkové plochy dobře vidět byly nachystány otýpky slámy, které by se v případě nebezpečí zapálily a tím se dal signál pro lidi u výsadku aby, se okamžitě ukryli v lese.

Ze vzpomínek Antonína Máčela

A nyní vám budu citovat ze vzpomínek JUDr. Antonína Máčela, velitele skupiny Carbon Bohuslavice, přímého účastníka výsadku:
„Je 8. dubna 1945 8 hodin ráno. Je krásná jarní neděle. Na návsi v Bohuslavicích se potkají čtyři mladí muži. Není na tom nic divného. Potkávají se tak každou neděli, potkává se tak více mladých lidí, kteří se tu procházejí. Všeobecně se povídá, že partyzáni vyhodili u Haluzic vlak, že tam jede pomocný oddíl apod. Ano, vše je v pořádku. Je jedna hodina a 15 minut odpoledne téhož dne. U malého kufříku krátkovlnného přijímače, který je zařízen na elektrický proud i na akumulátor a který byl před chvílí vytažen ze skrýše, poslouchá pět osob Londýn. Hlasatel předčítá zprávy, všichni se zatajeným dechem poslouchají. Ke konci relace se ozve z amplionu: „A nyní pozor“ – následuje jedno heslo, druhé a Bože, je to možné, hlas z Londýna vyslovuje tři slova „Čas je drahý“. Dva muži u amplionu sebou trhnou, více neposlouchají a odcházejí. Ano, čas je drahý. Je 20,45 hod téhož dne. V československém vysílání z Londýna se opět ozývá po upozornění: „a nyní pozor“ heslo „Čas je drahý“. Znamenalo to, že letadlo odstartovalo.
Na ploše vzdálené asi 400 m severovýchodně od obce Bohuslavice u Kyjova čeká 16 mužů na přílet spojeneckého letadla, které má přivést ze zahraničí zbraně a jiný válečný materiál pro domácí odboj. V blízké nádražní stanici stojí jeden německý vojenský transport a dva transporty s vystěhovalci z Maďarska.. Nemohou jet dál. Mezi Bohuslavicemi a Haluzicemi je přerušena trať. V obci jsou hlídky Todtovy organizace a frontového vojska. Bude to těžká práce, ale 16 mužů na smluvené ploše si věří. Se zvláštním pocitem odvahy a radosti poslouchají, zda uslyší hukot letadla. Čtyřikrát se ozval v dáli hukot blížícího se leteckého motoru a čtyřikrát světla baterek, tvořící smluvený terč, prodírala tmu a smluvené morseovy značky vítaly blížícího se letce nevěda, zda vítají letce německého, či spojeneckého. Čtyřikrát se ozval hukot neznámých leteckých strojů a zase v dáli utichl.
Je 0,45 hodin v noci 9. dubna 1945. Směrem od Kyjova, z ohromné výše je slyšet hukot letadla. Asi nad obcí Bohuslavice letadlo mění směr, stáčí se na východ. Tam, asi 400 m od obce pod lesem, smluvený terč a morseovy značky vysílané do výše ukazují letci cíl jeho cesty. Šestnácti mužů se zmocňuje příjemné vzrušení. Nejvíce očekávaná chvíle se přiblížila. Letadlo, oblétávající velkým obloukem terč, se s přibližujícím hukotem blíží k zemi. A nyní letadlo vysílá rovněž morseovy značky, spojení bylo navázáno. Nyní bude následovat shoz. Letadlo posledním obloukem letí na Kyjov a zpět přes Bohuslavice proti Chřibským lesům. V obci, nad níž těžké spojenecké letadlo letí ve výši asi 400 m , snaží se němečtí vojáci ukrýt, jelikož viděli morseovy značky vysílané letadlem a domnívají se, že bude následovat bombardování. Místo výbuchu bomb slyší 16 mužů u lesa podivné zašustění vzduchem a hned poté je slyšet tupé údery do země a chrastění v lese. Letadlo přeletělo. Krajina pod lesem se tím okamžikem změnila. Země je v tom prostoru pokryta nepřehledným počtem bílých skvrn. Je toho víc, než se počítalo. Muži běží k prvnímu z padáků. Je na něm bedna, se kterou tři nemohou hnout. Na odnášení beden není možné ani pomyslit. Musí se prozatím zakopat na místě. Práce je zahájena. Pojednou však na severním okraji plochy vzplanul velký oheň. Jedna z beden se následkem neotevření padáku vzňala. Muži uléhají na zem a očekávají výbuch. Ten nenastává, je ale světlo jako ve dne. Muži se stahují do lesa a čekají, až oheň dohoří.
Je 9. Dubna 7,00 hod. ráno. Je to ráno jako každé jiné v této době. Na pokraji lesa nad Bohuslavicemi sedí hlouček mužů. Přehlížejí z dálky 24 míst, na kterých jsou zakopány bedny s válečným materiálem. Muži sedí na hromadě padáků, které byly dány do jámy a zahrnuty listím.Příští noc budou bedny i padáky odvezeny koňmo hlouběji do lesa. Bude to již třetí noc po sobě. Byla to perná práce. Bedny mají 2.5 až 2.8 q a balíky asi 40 – 50 kg. Několik dubů muselo být poraženo, zachytily se na nich padáky. Je 9. dubna – poledne. Na pokraji lesa nad obcí Bohuslavice u Kyjova sedí starší muž, invalida z první světové války, na hromadě do listí zahrabaných padáků a usmívá se. Vedle sebe má pušku a automat. Již je mu veseleji, není již bezbranný.“

CARBON BOHUSLAVICE - další historie a závěr

Po úspěšném převzetí a ukrytí shozeného vojenského materiálu, byla jeho část předána okolním odbojovým skupinám. Při předávání zbraní skupině VELA byla schůzka na nedalekém Kameňáku přepadena německým komandem a šest mužů bylo na místě zastřeleno. Zachránil se pouze Pavel Svoboda, který se vydával za anglického letce a byl Němci považován za válečného zajatce. K další činnosti bohuslavické skupiny CARBON bych ocitoval část z publikace Dr. Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu v Praze: „V době přibližování fronty žila skupina již trvale v lesích, kde dokončovala výcvik se zbraněmi získanými ze shozu. Zároveň byly podnikány ozbrojené průzkumy ke zjištění německých obranných pozic. Dne 26. dubna několika palebnými přepady bohuslavičtí partyzáni zabránili německým hlídkám v proniknutí do lesů. Častá střelba cvičících partyzánů a neznalost jejich síly demoralizovala německé vojáky v tomto úseku. Německé jednotky z úseku při příchodu rumunských jednotek rychle ustoupily. Bohuslavický Carbon se okamžitě dal k dispozici rumunským jednotkám, které provedl lesy do Koryčan a potom prováděl čištění kraje od jednotlivců a skupinek wehrmachtu, které uvízly za frontou.“
Dámy a pánové, slyšeli jste příběh lidí, kteří neváhali v těžkých chvílích naší vlasti nasadit svůj život a životy svých blízkých za lidskou svobodu,důstojnost a čest. Tento příběh by ale nebyl celý, kdybych se tady nezmínil o dalších osudech příslušníků Carbonu Bohuslavice. Po skončení války si i příslušníci bohuslavické skupiny CARBON mohli beze strachu o svůj život a životy svých rodin užívat znovu získané svobody s pocitem, že se v těžké době nacistického teroru tomuto zlu nebáli postavit na odpor.
Toto bohužel trvalo pouze do roku 1948. Po komunistickém puči v únoru 1948, začalo pronásledování všech, kteří se nebyli ochotni podřídit komunistické ideologii. Velitel paravýsadku CARBON František Bogataj uprchl do zahraničí den před svým zatčením. Z bohuslavické skupiny uprchlo do zahraničí před komunistickým pronásledováním šest lidí. Smutný je příběh Pavla Svobody, který odešel jako vysokoškolský student po zavření vysokých škol bojovat proti němcům do Anglie, přežil sestřelení svého bombardéru Wellington do Severního moře, přežil útěk z koncentráku a jako jediný přežil masakr na nedalekém Kameňáku. Před komunistickou perzekucí musel nakonec uprchnout znovu do Anglie, kde taky zemřel. Většina členů skupiny CARBON Bohuslavice byla dlouhá léta pod dozorem komunistické Státní bezpečnosti a různým způsobem perzekuována. Podle archivních materiálů připravovala Státní bezpečnost zatčení asi 40 bohuslavických občanů. Díky úmrtí Stalina a Gottwalda došlo v roce 1953 k částečnému zmírnění komunistické perzekuce a tato zatčení nabyla realizována v plném rozsahu. Byli uvězněni tři vedoucí představitelé Bohuslavické skupiny CARBON. Ironií osudu je, že se na těchto perzekucích podíleli lidé, kteří v době fašistické poroby byli tomuto režimu loajální, nebo s ním přímo spolupracovali.
K částečné rehabilitaci Carbonu začalo docházet v průběhu Pražského jara v roce 1968, ale po okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy a následné normalizaci byl tento proces zastaven a k úplnému otevření této historie bylo možno přistoupit až po pádu komunizmu v roce 1989. Dva zahraniční členové bohuslavické skupiny CARBON měli následující osudy. Příslušník kanadské perutě RAF Vernon Bastable se vrátil do Kanady, kde pokračoval v létání a v roce 1949 zahynul jako pilot při zkušebním letu tryskového letounu Vampire. Příslušník Rudé armády Dimitrij Afanaščenko se vrátil do SSSR, kde podle dostupných zpráv zahynul v koncentračním táboře GULAG.
Na závěr bych chtěl ocitovat slova velitele paravýsadku CARBON generála Františka Bogataje, vynikajícího vojáka a vlastence: „Pokládal jsem za štěstí, že jsem mohl bojovat za naši svobodu právě ve svém rodném kraji, kde každý strom a keř ke mně mluvily známou řečí. Zde generace našich předků zastavovaly turecké a tatarské nájezdy a v nové době zabránily germanizaci. Jsem hrdý na to, že jsem se svými skupinami mohl přispět k likvidaci germanizačního úsilí, ale lituji, že jsme neuspěli ve své snaze zabránit nové, komunistické totalitě a že jsme nemohli hned po válce obnovit skutečnou demokracii v naší rodné zemi.“
A nyní se zaposlouchejte na tomto místě do tónů Večerky ,která je věnována všem našim předkům, kteří se nebáli v těžkých dobách našeho národa postavit zlu a nasadit i život za naši svobodu. Nezapomeneme na ně a ať jsou nám jejich činy pro budoucnost posilou.